Sedím v kavárně v Pražských Vršovicích (bod do Velké hry). Je útulná, stylově polepená ruskými novinami, vybavená věkovitě vyhlížejícím nábytkem z tmavého dřeva, šicími stroji a knihami. Sedím u okna, hřeji se o topení a z papírové tašky na mě svítí nové plesové šaty.
Chystám se na ples, i když jsem na posledním byla při své maturitě a neumím moc dobře tančit. To ale nevadí, Lucerna určitě zažila horší tanečnice a mě láká zjistit, kolik noblesy si tenhle typ kulturní akce dokázal udržet. Nemůže to být lesk Kareninovský, ten patří do časů minulých (nebo vymyšlených), ale doufám a těším se, že svou esenci neztratil.
Z šatů mám radost. Nejsou ani příliš odvážné ani příliš obyčejné. Jako já sama. Myslím. Jen to inkviziční prostředí zkušební kabinky mi neudělalo vůbec dobře. Vlasy postrádaly objem, obočí by potřebovalo znovu vymodelovat, pleť sjednotit odstín, oči zvýraznit, zuby vybělit. Poprsí jako kdyby změnilo tvar a potřebovalo novou podprsenku, na loktech obhroublá kůže, na patách také. Pět chloupků na palci. Nenamalované nehty na nohou a dva zlomené (zapilované) nehty na levé ruce. Také nenamalované. Deset nedokonale depilovaných chloupků na každém koleni. Otlaky od silonek na břiše. Tři jizvy po znaménkách na zádech. A od váhového ideálu alespoň čtyři kilogramy navíc.
Taková spousta nedokonalostí. Taková spousta aspektů, které nás v našich hlavách, ale i v očích ostatních, činí nepěknými, neatraktivními… nepřijatelnými.
V každé společnosti a době panuje určitý ideál krásy, vytvořený z charakteristik, které jsou v tu či onu chvíli považovány za žádoucí a přitažlivé. Bylo tomu tak vždy a patrně se s tím nedá nic dělat. Přesto se mi chce si povzdechnout: Musí těch požadavků být tolik?
Napadlo mě, jak by bylo hezké, kdybychom ten seznam fyzických ne/ctností hodili do koše. Nechci navrhovat, aby křivé zuby nebo neoholené podpaždí začalo být považováno za krásné, ale myslím, že by bylo úžasné, kdyby na jejich stavu vůbec nezáleželo, kdybychom se naučili si jich vůbec nevšímat. Akné, vrásek, koutů, nehtů, bicepsů, povislé kůže, i třeba oblečení.
Co kdyby se společnost proměnila a jako nejsilnější aspekt lidské krásy (mužů i žen) by vnímala například šíři úsměvu, jiskru v očích či hodnotu skutků?
Ujídala jsem šlehačku z vídeňské kávy, a byla jsem vděčná, že mám koupené šaty a můžu se začít těšit, jak v nich budu sošně stát zalitá teplými plesovými světly, široce se usmívat a zářit.
Vyzve mne nějaký statečný muž k tanci? Dívky zvou muže k tanci jen při dámské volence, nebo už to neplatí?
Možná bych si pro jistotu měla doma vyzkoušet taneční kroky pro muže a vyvolat sama rozruch tím, že si po parketě povedu jinou ženu.
Ta představa se mi velice zamlouvá, škoda jen, že opravdu neumím moc dobře tančit. 🙂
Stejně jako pravý diamant i opravdová krása má své malé kazy. Ty nedokonalosti jsou to, co podtrhuje dojem z celku. Příliš dokonalí (co se zjevu týče) lidé působí takovým umělým dojmem, jsou pro mě stejně atraktivní asi jako plastová figurína z výlohy 🙂