Přerušovaný půst

Když už jsme zmínily téma půstu, tak to trochu rozvedu. Držím půsty pravidelně, ale jen maximálně dvoudenní… a moc si je neužívám. Dřív jsem k této praktice přistupovala po nějakých jídelních orgiích, kdy mi bylo těžko od žaludku, nebo když jsem podlehla stresu a přecpala se sladkým, takže jsem potřebovala alespoň krátkou odvykačku od cukru. Teď, co mám půst ve Velké hře na každý měsíc, si ho snažím odbýt co nejdříve, abych to měla hned za sebou a nemusela se na to zbytek měsíce netěšit. Přístup zbavit se všeho nepříjemného co nejdříve se mi osvědčuje více a více. Vážně ho doporučuji. Strkat před sebou něco, k čemu máme nechuť, dokáže otrávit celý měsíc/týden/den.

Za ty dva dny bez skoro nikdy nemívám skutečný hlad, jsem málokdy unavená, ale pokud se dobře nezabavím, přepadne mě hrozná nálada a já se mračím a mračím. Nesmět jíst je přece tak nespravedlivé!

Nedávno jsem při druhém dni půstu prošla kolem pekárenské budky na Florenci, jak je tam u metra u hodin, oči mi přelétly po těch krásných buchtách, koláčích a vánočce, a musím přiznat, že jsem se málem rozbrečela. A přitom to byl jen druhý den bez jídla a rozhodně jsem neměla hlad! Je to prostě celé v hlavě…

Jíst je velice příjemná aktivita, která člověku začne chybět téměř hned po tom, co dojí. Kdo tvrdí, že se stačí na jídlo soustředit, pořádně přežvýkat každé sousto a dostaví se pocit naplnění, ten kecá. Podle mě je nejpravdivější rčení, že s jídlem roste chuť. Navíc je k jídlu tolik důvodů! Lidé jedí z radosti, ze stresu, ze smutku, na oslavu… jídlo je silně propojené s našimi emocemi a tvoří se kolem něj vzpomínky a pocity, které nikdy nezmizí.

Třeba taková Coca-cola, i když vím, jaký je to chemický sajrajt, je pro mě ztělesněním rodinné pohody, protože jsem ji v dětství pila jen na narozeninách a o Vánocích, kdy se sešla rodina, dávaly se dárky… samá krása. A brambory na loupačku s tvarohem mi zase navždy budou připomínat rodinnou chalupu, léto a smích. Hmm… už vím, co bude dnes k večeři.

Ze stravovacích přístupů mi asi nejvíce vyhovoval přerušovaný půst, tzv. intermitten fasting, který jsem objevila před dvěma lety. Tenhle princip znamená, že si rozdělíte každý den do času půstu a do času, kdy můžete jíst. Oblíbené nastavení bývá 8 po sobě jdoucích hodin pro jídlo a 16 bez jídla, ale může to být i v jiném poměru. V šestnácti hodinách, kdy nejíte, dáváte trávicímu traktu možnost si odpočinout, a to je pro něj dobré. A pro vás také, protože ušetřená energie putuje do vaší hlavy, takže možná zjistíte, že jste najednou děsně chytří. (Pokud ale chcete zažít totální osvícení, tak vydržte nejíst 1,5 dne. To jsem vždycky úplně v šoku, co mi ta hlava dělá, když zrovna není zfetovaná cukrem. Je to bomba.)

V těch osmi hodinách jídla můžete, ale nemusíte stihnout tři hlavní chody. Já jsem třeba začínala pozdní snídaní v 10:00 (většinou formou müsli, nebo domácí granolou), pak jsem si dala ve 13:00 oběd (největší jídlo dne) a cca v 17:30 večeři.

V čase, kdy jsem tento režim dodržovala, jsem se cítila patrně v té nejlepší životní formě, režim mi umožňoval sem tam nějakou tu nezdravou dobrůtku, ale zase mi znemožňoval překročit s nimi míru – protože přes den nebylo na mlsání tolik čas a večer už zase byl čas půstu. Neříkám, že dodržovat ten čas půstu šlo snadno, ale když jsem si řekla, že si buchtu klidně můžu dát druhý den, pokud na ni v čase jídla budu mít ještě chuť, pomáhalo mi to najít odhodlání a půstové okno neporušit.

Jenže tohle bylo před nástupem do nové práce, která mi obrátila život na ruby, se svými hektolitry kávy s mlékem, volně dostupnými (výbornými) sušenkami a věčným bojem se stresem. Hraní Velké hry mi pomáhá najít zase k jídlu zdravý vztah, ale jde to pomalu. Doufám ale, že se k přerušovanému půstu časem vrátím. Dělal mi totiž opravdu moc dobře.