Něco, co se jmenuje Velká hra, by mělo začínat trošku epicky, nemyslíte? A co třeba po Japonském způsobu, číháním na první sluneční paprsek roku, aby nám posvítil na úspěch Velký hry? No nezní to skvěle?
Celou noc jsme vymýšlely Velkou hru a probděly se až do 7 hodiny ranní, takže jsme si pochvalovaly, jak si ten zážitek pěkně “zasloužíme”. Mohla by to být nová tradice – na Štědrý den držet půst a čekat na zlaté prasátko, na Silvestra bdít a čekat na zlatý paprsek.
Měly jsme ještě dost času, rozbřesk byl nahlášen na 7:59 a ideální místo k pozorování jen kilometr od chalupy – osud nám byl nakloněn. O to hloupěji jsme se pak cítily, když jsme v 7:40 panicky vybíhaly ze dveří, já bez čepice, Ari bez rukavic a obě bez čehokoliv, čím by se dala provést úlitba bohům.
V 7:50 jsme stály na polní cestě a hleděly daleko do krajiny na zvedající se kopce, které svítání barvilo do odstínů žluté, pak modré, zase růžové a červené… podle toho, jestli jsme mhouřily nebo kulily oči.
V 8:00 se do nás dávala zima a slunce stále pod obzorem. V tu chvíli mě poprvé napadlo, jestli to s tím osudem nám nakloněným nebyla jedna velká past, aby z nás zlomyslný vesmír na 1.1. udělal totální pitomce a poslal nás s Velkou hrou do háje.
V 8:05 už nám oběma byla hrozná zima a Ari nesměle nabídla hypotézu, že paprsek není vidět, protože je mlha, že to lepší už nebude, a tak je čas jít do tepla. Dívala se na stále nádherně vybarvený obzor a utrousila, že úplně vidí před sebou tu matku přírodu, jak nám ukazuje vztyčený prostředník. Já jsem ale hlavně viděla, že i když to zlehčuje, je z toho vývoje situace stejně jako já dost skleslá, a tak jsem odejít odmítla.
Už jsme tam stály půl hodiny a paprsek nikde. Chlad mi vlezl do prstů u nohou i přes aktivní poskakování, kabát také přestával hřát, ale já v tom pořád ještě viděla zkoušku, za jejíž úspěšné splnění přijde odměna. Určitě za to můžou české pohádky.
Každou další vteřinou na mě ale víc a víc dorážela zdrcující předtucha, že slunce nevyjde, zůstane schované v neviditelné mlze za obzorem a neposvětí naši Velkou hru.
A pak konečně vyšlo slunce.
Vylouplo se zpoza kopce a posvítilo na nás. Ani ne nesměle, ani ne agresivně. Ozářilo horizont tenkým paprskem, aby dokázalo, že je hvězdou, a pak se nečekaně rychle začalo šišatě vylupovat z obzoru jako nějaké ohnivé vejce. Zářilo růžové až purpurově a přelévala se v něm láva naplněná energií.
Dívala jsem se zpříma do světla, až jsem z toho měla mžitky před očima. Obrazce a barvy se přelévaly jedny do druhých a sluneční kotouč jako by se přibližoval směrem ke mně, aby si mě prohlédl, aby mohl posoudit mé kvality. Bylo to opravdu magické.
Dívaly jsem se na to zářivé představení, pak se podívaly jedna na druhou a ten pohled říkal vše. Zkouškou jsme prošly. Bude to skvělý rok!