Ahoj, jsem El a je mi 32. Oficiálně. Technicky.
Nějak to ale nesedí…
V mé bublině 32 znamená téměř většinově 1-2 úspěšně porozené děti. A tahle většina jsou skvělí lidé, chytří, zajímaví, akční. Nebojím se říct majáky naděje v temné představě nudné a depresivní dospělosti, se kterou jsem vyrostla.
Já ale děti ještě nemám, což je dobře. Neříkám, že jsem ten případ, co by plínu místo na zadek zkoušel nasazovat na hlavu nebo dítě zapomínal v sedačce na střeše auta, mám ale pocit, že na hraní nesobecké mateřské role nejsem úplně zralá.
Patrně jsem byla odjakživa trochu pozadu s vývojem. Taky mi všichni říkají, že vypadám mnohem mladší, než jsem. Lidé, co se dozví, kolik mi je, se většinou neudrží a řeknou mi, o kolik let méně mi hádali. Většinou je to tak o tři, čtyři roky, ale kdo mě pozná v hodně dobré a nadšené náladě, když se usmívám, něčemu se divím, nebo vyprávím o svých projektech a stříká ze mě energie, ten pak občas nadhodí i číslo 25, a to bych je nejraději nakopla.
Pořád nechápu, kde se v lidech vzal ten předsudek, že nadšení můžou být jen “mladí” lidé. Už jsem o tom psala v jiném článku, tak to teď nechám, ale vždycky mě to znovu rozčílí.
Chtěla bych si nějak zvnitřnit, že je mi 28. Vytrhnout ze své kroniky pár stránek a číst, že jsem před dvěma roky úspěšně dokončila vysokou a nyní skončila v první úžasné (a vážně dobře placené) práci, která mě strašně moc naučila, ale ukázala mi také moje limity, jež si nutně potřebuji zpracovat.
28 let… nemusím se tlačit do rodiny, když po ní ještě netoužím, můžu zbytečně cestovat do cizích krajin, přestože všechno dobré lze najít i doma, můžu experimentovat s kariérou, protože účtů je zatím málo, můžu se učit věcem, co mají dospělí umět, divit se světu, vytvářet plány, které nedopadnou, a projekty, co skončí propadákem, a nic z toho nebude směšné ani trapné, protože je mi 28 a to je přesně ta doba, kdy to má člověk dělat. Může být krásně egocentrický a bláznivě experimentující, aniž by ho společnost posoudila jako zkrachovalce. Hurá!
Bylo by skvělé se tak cítit.
Přijmout, že se můj život neposouvá do dalších fází stejně rychle jako životy mých spolužáků, není lehké. Dlouhou dobu jsme šli všichni společně a já se od nich teď oddělila.
Když o tom ale přemýšlím – kdybych dostala možnost vrátit čas a na křižovatkách života udělat jiná rozhodnutí… Co bych udělala?
Všichni víme a často se to píše, že musíme přijmout sami sebe, abychom mohli být doopravdy šťastní. A spousta lidí kvůli spoustě důvodům ví, že se to líp řekne, než udělá. Hrajeme Velkou hru života a vylosovali jsme si třeba trochu nestandardní karty, takže dosáhnutí konvenčního vítězství se zdá nemožné. Já ale chci věřit, že tam ty nestandardní karty byly schválně – a že musí existovat možnost vítězství speciálně pro ně.
Vrátila bych tedy čas a snažila si líznout jiné karty, abych teď byla někde jinde a možná někým jiným? Ne!
Možná že ta moje mladá tvářička je takovým žolíkem, který mám použít, aby mi ve 32 letech mohlo být 28. A zbavit se tak těch určitých tlaků, které na chudáčky třicetileté působí.
Najednou mi to dává smysl. A hned si říkám:
Jaké další ze svých karet jsem dosud neuměla správně využít?
A jaké vy?