Železná lady 2011, Grace, kněžna Monacká 2014, Jackie 2016 a Judy 2019.
Jsem vážně zmatená… je to vůbec možné? Tyhle příšerné filmy opravdu vznikly jako seriózní pokus o biografii? Zdají se být spíš organizovaným pokusem o diskreditaci slavných žen (potažmo žen vůbec).
Margaret Thatcher je vyobrazená jako bezcitná sebestředná megera, Grace Kelly fňuká, že jí nikdo neinformoval o knížecím protokolu, Jackie cynicky a vědomě manipuluje pravdu o sobě i JFK, a Judy je vyobrazená jako labilní troska závislá na lécích, která (překvapivě) neplní své profesní ani osobní závazky.
Nemůžu si pomoci, ale poselství, která tyto filmy mají, na mě rozhodně nepůsobí pozitivně. A musím přiznat, že z hereckých výkonů také místy mrazí (a to rozhodně nemyslím pozitivně).
Co já vím, třeba byly všechny ty ženy skutečně hodně nedokonalé, nepříjemné, afektované a hloupé. Jaký ale mělo smysl je takto vyobrazovat, nebo vůbec o nich točit filmy?
Ani jeden z nich neobsahuje cokoliv relevantního, jakoukoliv nadčasovou myšlenku či morální krédo. Přitom se dotýkají mnoha závažných témat: nesnáze žen v politice, souboj tradice versus progres, ne/důstojnost utrpení, vykořisťování mladistvých, boj se závislostí, a další.
Více než osm hodin času a v nich jen prázdnota proložená jednou pozlátkem, jindy krví nebo mrazivou šedí. Nechápu to. Ty filmy jsou moc vážné, aby se na ně člověk díval pro radost, ale nenabízí žádnou vyšší myšlenku, kterou by seriózní filmy mít měly. O vzorech ani nemluvě. Tváří se jako velká díla s velkými jmény, ale jsou jen nabubřelými přehlídkami dobových kostýmů a rekvizit. Prostě jedno velké zklamání za druhým.
Aby ale tento článek neměl stejné nedostatky jako filmy, které krizituji, zakončím ho radou, respektive důrazným doporučením:
Neztrácejte čas (se špatnými filmy).
Namísto výše zmíněných se můžete podívat na jejich podle mne zajímavější alternativy: Gia 1998, Frida 2002, Julie a Julia 2009, Divočina 2014, nebo Skrytá čísla 2016.