Po inspekci tabulky Velké hry se ukázal nepříjemný fakt, teda to, že jsem prostě líná. V druhé polovině léta jsem byla asi 200 překonaných km ve skluzu a s plaváním jen na 1 ze 12, takže to začínalo být docela průšvih.
Narychlo, abych si to nerozmyslela, jsem do auta naházela brusle, stan a další nezbytnosti, šlápla na plyn a po pár hodinách otravného řízení už kempila u Lužických jezer. Na place plném vymazlených obytňáků těžko mohla být řeč o strachu z medvěda nebo úchylů, a tak jsem se nocování sama ve stanu nijak nebála. Navíc se mi šikovně povedlo zabalit vařič a pytlíčky Earl Graye, ale už ne plynovou bombu, takže jsem v podvečer místo čaje popíjela Havanu. Do půl hodinky jsem byla tuhá a první noc v novém stanu spala jak zabitá.
Společnost v kempu byla tak vybraně omezená na postarší Němce, že jsem se neměla ráno ani s kým zakecat a už v 8 hodin stála na dráze. Soutěživost a ego samozřejmě zvítězily nad rozumem a pudem sebezáchovy a já si vybrala nejdelší možnou, 50 km dlouhou trasu. A jedéém.
Jelo se mi parádně – povrch hladký, slunce za mráčky, vzduch prosycený úžasnou vůní borovic a lip… prostě idylka. Dokud se z nenadání ta rovná silnice nezvedla a nepodsekla mi nohy. Cedule Lebensgefahr lemující trasu najednou dávaly smysl; člověče, střež se duchů německého lesa! Bratři Grimmové to říkali odjakživa.
Okamžitě jsem šla k zemi a zase jednou blahořečila rodičům, že mě jako dítě dva roky posílali na judo. S bruslemi na nohou sice člověk parakotoul neudělá, ale přece jen se mi podařilo spadnout inteligentně, tedy nerozbít si chytré hodinky. Uff…
Tělo nejdřív trochu vyšilovalo, krvácelo a flekatělo, ale myšlenka na havanskou desinfekci (ponechanou ve stanu jako úplatek zlodějům), která by určitě báječně štípala, to krvácení překvapivě rychle zastavila. Umyla jsem rány minerálkou a za dvě hodinky po nehodě zbyly jen dva zatáhlé strupy a pořádná modřina. Kdyby nepěkně nepřitahovaly pozornost lidí na moje těžce neoholené nohy, už bych byla v suchu. Sakra, taková ostuda.
Překonala jsem dvě třetiny trasy a už docela upocená dorazila k jezeru Senftenbergsee. Shodila jsem brusle, navlékla plavky a nedočkavě skočila do chladné vody. „Haleluja!“
Posledních 15 kilometrů mám trochu v mlze, pauzy byly čím dál častější, horko neutuchající, ale stále krásné výhledy na třpytící se jezera to zachraňovaly. Sumasumárum, 47 km a 1 dlouhé koupání za 7 hodin času.
Chcípáci získávají bruslařské frčky a skóre Velké hry se zase obrací k lepšímu. Hraní zdar!
PS: Pro info, kempila jsem tady https://www.geierswaldersee.de/urlaub/camping/ , stan + auto + já za 10 Eur na den, čisté umývárky, cyklostezka hned za plůtkem a jezero u nosu. Obyčejné, ale funkční a čisté. Úplná spokojenost.