I just love words, that’s all…
Projekt National Theater Live vyskočil na Facebooku a bylo jasné, že se na jedno z představení půjdeme s Ari podívat (bod do Velké hry). Volba mezi Frankensteinovým monstrem, kde dvě hlavní role spolu alternovali atraktivní představitelé Sherlocka Holmese, byla Cyranovi těžkou konkurencí, ale tematicky u nás zvítězil on. Navíc… krásný Skot James McAvoy a zvěsti o tom, že se při tom představení bude svlékat? Nebylo, co řešit.
Ze spojení “moderní pojetí” a “volná adaptace” Ari i mně většinou naskakuje husí kůže, ale tohle se povedlo moc dobře. Minimalistické kulisy (prakticky jen židle a props kabelové mikrofony) a civilní současné oblečení jemně podtrhovalo charaktery postav, ale nestrhávalo pozornost diváků, což bylo moc dobře; vnímat všechno, co na nás z jeviště proudilo, nebylo úplně snadné.
Pokud byste na to představení šli, rozhodně bych vám radila: „Na první půlku kafe, na druhou půlku víno“.
Obsazení herci své role ztvárnili tak dobře, že jsem získala dojem, že musí mít v reálném životě přesně stejné charaktery jako jejich postavy. Během davových scén se ukázalo, že režisér obsadil naprosté minimum “obyčejných bělochů“ a musím říct, že by mě moc zajímalo, jestli si toho všimli všichni diváci a co si o tom mysleli. Za mě to obsazení bylo perfektní a všechny ty různorodé přízvuky jsem si moc užívala. Snad každý herec, který řekl více, než deset vět, u mě aspiroval na pozici nejoblíbenější vedlejší postavy hry. Všichni byly skvělí… tedy až na Roxane. Ta mě dost štvala.
Že Cyranovu sestřenici a objekt jeho lásky (jako ostatní také posedlou veršovaným projevem) hrála černoška oblečená do jeanových lacláčů s pohorkami, která se širokými pohyby klátila po jevišti a mluvila jak černošská hokynářka ze starých filmů (Ari říká, že hrozně přeháním), mi vadilo. Bylo to asi proto, že v mých představách je Roxana dívka, a ne amazonka. Její sebevědomá řeč těla zase ale odpovídala textu, který se mi také nelíbil, na kteréžto téma jsme se s Ari báječně pohádaly.
Ale posuďte sami:
Christian: I love you.
Roxane: Uh-huh – you love me – and?
Ch.: I will always love you.
R.: Always love me – okay – so d’you think
you could maybe expand?
Ch.: Expand?
R.: Please.
Ch.: Well… I would be so happy if you – Roxane – would say
please that you loved me too.
R.: „Would say please that I loved you too.“
Ch.: Yes.
R.: That’s really it? I mean in terms of
poetry that is just abject shit.
Ch.: I’m sorry.
R.: Don’t apologise – apologise is worse – come on now –
Improvise – improvise –
Dazzle me with verse.
Ch: I want to kiss you.
R.: Okay – to kiss me – and?
Ch.: I love you. Please. Is that so difficult to understand?
R.: It’s too easy – that’s the problem. – I’m jus so bored with „being loved“ –
Ch.: Okay, not loved – you are – / you are…
R.: I’m what? What? What? – come on – „adored“?
Ch.: Yes!
R.: Adored – that’s just so crap. One it is not sublime –
And two I am even having to supply you with the fucking rhyme!
No není ta holka trochu bitch?
Ari argumentovala, že je Roxane sebevědomá nadaná žena, co ví, co chce a nebojí se si o to říct. Navíc je přesvědčená o tom, že Christian je schopen nádherných veršů, protože jí je před tím (myslí si ona) už říkal, tak proč by ji měl začít odbývat nějakými snadnými povrchními plky? No… v tomhle mě přesvědčila. Proč ale musí být tak hrubá a neženská? Kdyby Christianovi řekla totéž nějak jemněji, tak bych určitě tolik neremcala. Takhle se svým milým zametat, když mu zrovna jednou nejdou verše?
Pak tu byl Cyrano a James…
Ač bez jakékoliv rekvizit na svém krásném obličeji, jeho pojetí Cyrana jsem věřila – nenaplněným touhám, frustraci, agresi, sebedestruktivnímu chování i obsesivní potřebě dokazovat svou cenu demonstracemi intelektu a statečnosti.
Ale pak… Ve scénách, kdy se vyznával Roxane ze svých citů, to nedýchal v hledišti jediný člověk. Chudák já… o přestávce jsem byla už zamilovaná až po uši.
Nesuďte přísně – co byste dělali vy, kdyby před vámi James seděl na jevišti na židli, díval se přímo před sebe a procítěně, hravě i zlomeně recitoval:
I worship you, I strip you, I clothe you, I do up the tiniest buttons at your sleeve, I embrace your wrist, I embrace your neck, I kiss the back of your neck, I embrace your wrist, I’m speechless, all I can say is I want – I want – I want – there is no poetry – there is no structure that can make any sense of this – only I want – I want – I want – I want you, Roxane.
Nemůžu ale říct, že bych s příběhem ani postavou Cyrana samotného neměla žádný problém. Modernizace jazyka (práce autora scénáře Martin Crimpa) a tématu byly sice opravdu úctyhodně povedené a udělaly na mne velký dojem, když se rozsvítilo a my se vrátily do reality, tak mě každá další minuta uváděla do větší a větší frustrace, že něco v té hře bylo hrozně špatně. Proč to tak dopadlo a co tím vším chtěl vlastně básník říct?
Na konci příběh poskočí o 15 let dopředu. Christian zemřel při boji ještě před naplněním svatební noci, Roxane po něm stále truchlí, pije, žije bez cíle, a hra implikuje, že se možná prodává svému původnímu bohatému nápadníkovi za přístřeší a malé živobytí. Kam se poděly její ambice…
Patnáct let se Cyrano díval, jak Roxane čte „Christianovy“ dopisy, jak živoří. Kdyby jí řekl pravdu, riskoval by, že přijde o potěšení její společnosti. Ale také mohli začít společný život a jemu by se splnilo jeho nejtoužebnější přání.
Cyrano, ach, Cyrano, co jsi mi to provedl. Zaútočil jsi na mě intenzivními rýmy v rytmu rapu, v příběhu o různých formách statečnosti a zbabělosti a o důsledcích malých velkých lží. Vykreslil ses jako neatraktivního génia poezie, co se vrhá do bojů s přesilou nepřátel, ale milostné dopisy své lásce raději podepisuje jménem hezounského druha. Jsi statečná voják, co ale teprve těsně před smrtí, když už je pozdě, dokáže říct pravdu o svých citech.
Jaké si z toho, sakra, mám vzít poselství?
Myslím si, že láska dokáže překonat všechno… Provinění, předsudky, komplexy… I absenci fyzického projevu. Může však přátelství nahradit lásku?