Přiznám se, že mívám z čistě ženských společenství strach. Četla jsem kdysi citát, bohužel si již nepamatuji, kdo ho vyslovil: „Ženy… jsou největšími nepřáteli žen.“ A myslím, že je na něm hodně pravdy. Vždyť i ženská přátelství jsou většinou komplikovaná a je v nich skryta určitá rivalita (četli jste tetralogii Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante?).
Proto když za mnou El na začátku února přišla s nápadem uspořádat dámskou víkendovou párty na chalupě (bod do Velké hry), a to ten víkend, který začínal 14. únorem, nebyla jsem si jistá, že je to dobrý nápad. Pět single holek a dvě krabice sektu o Valentýnu na vesnické chalupě zdálo se mi býti námětem na knihu končící pláčem.
Dopadlo to ale jinak. Oheň v krbu plápolal a hřál, pět dívek spojených jen osobou El se dívalo do plamenů a hovor proudil a neustával. Pokračoval na větrné procházce, ve vířivce a sauně blízkého spa i u kávičky a dortíku v cíli nedělního výletu.
Překvapilo mne, jak rychle jsme před sebou obnažily své duše. A stihly jsme toho probrat tolik! Každá z nás měla téma, se kterým si sama nevěděla rady. Jedna nebyla daleko od pracovního zhroucení, druhá toužila po dítěti a neměla ho s kým zplodit, další se odhodlávala vydat svou knihu, jiná se zamilovala do staršího muže a nevěděla, jestli tomu dát šanci, a poslední se uprostřed posezení v páře, kde jsme seděly všechny zcela nahé, přiznala, že je nejspíše lesbička.
Pět mladých žen z různého prostředí a s různými zkušenostmi otevřeně sdílelo své názory na daná témata, metody, postupy a triky, kterými řešily životní překážky, a to vše bez agendy, soutěživosti nebo závisti.
Nejsem si jistá, co bylo klíčem k tomuto vřelému a nezištnému přístupu, zda pouze volba účastnic, příjemné prostředí či konstalace hvězd, ale odjížděla jsem domů s obnovenou vírou v ženská společenství, odpočatá, vyslechnutá a pochopená, A to bylo úžasné.