Kdysi dávno jsem četla Epos o Gilgamešovi, králi starodávného města Uruku. Je to tak strašně dávno, že si nepamatuji, o čem přesně jeho příběh vyprávěl, vím jen, že hrdina toužil po věčném životě a prošel božskými zkouškami, ve kterých vždycky selhal. Prohrál. Neuspěl. Na konci se ale smíří s lidským osudem a rozhodne se dosáhnout nesmrtelnosti prostředky, které mu jsou dostupné – vykoná veliké činy a jeho jméno nebude nikdy zapomenuto.
Nesnít o nedosažitelném a využít na maximum možnosti, které máme k dispozici. Zanechat svou nesmazatelnou stopu v historii lidstva a tak se stát nesmrtelným. To je ono! To je to ten správný životní přístup!
Po celé dospívání byl Gilgameš se mnou. Seděl mi v srdci a neustále se ptal: „Už ses zapsala do historie, El?“ Ptal se provokativně, ale vlastně vlídně. A já se na něj šklebila a odpovídala: „Pracuji na tom, Gilgi.“
Plán byl jasný; prožít úžasný život a nechat ve světě svůj pořádný otisk. Nebát se. Všechno dělat naplno. Překonávat očekávání i hranice. Cestovat. Psát. Rozvíjet se. Najít skvělého partnera. Najít skvělou práci. Být vzorem ostatním. A vydělat spoustu peněz, aby bylo z čeho dávat na charitu.
Ach, to mládí… Neprojdeme si podobnou fází všichni? Gilgamešovská ambice snad není sama o sobě škodlivá, nutí lidi na sobě pracovat, nestagnovat a rozvíjet se. Jen je nutné znát míru a mít v životě zastoupeny i jiné aspekty a priority, aby Gilgi člověka úplně nepohltil.
Žití naplno pak přestane být zdravou ideou a stane se obsesí. Práce, honění se za prestiží, posuzování událostí a lidí jen podle jejich potenciálu pro nesmrtelnost, zanedbávání rodiny a přátel. Nekončící tlak otázek: Udělal/a jsem dnes dost? Mám nějakou hodnotu? I to může Gilgameš způsobit. Člověka pohltí práce natolik, že buďto nemá na nic jiného čas, nebo by čas i měl, ale v ničem kromě práce nevidí význam a přitažlivost. Dokázat se z toho koloběhu vymanit pak není vůbec legrace.
Před měsíci jsem potkala bývalou kolegyni z docela příjemného korporátu. Vypadala chudák opravdu hrozně, a tak jsem se zeptala, ne konverzačně, ale vážně, jak se má, co život? Podívala se na mě s nepovedeným úsměvem a řekla: „Práce je ok. Ale všechno ostatní je námaha, co nestojí za to.“
Nemohla jsem ze sebe ta slova dlouho setřást a vzpomněla si na ně znovu, když jsem o pár měsíců později zamračeně vítala Nový rok. Tu noc, noc vzniku Velké hry, mi došlo několik věcí.
- Gilgameš byl polobůh, co nedokázal splnit božské zkoušky. My jsme jen lidi, co možná nemusí splnit ty jeho.
- Zaměstnání a pracovní pozice neztělesňují veškerou hodnotu člověka a nejsou jedinou cestou k nesmrtelnosti.
- Nesmrtelnost se nemusí stihnout do třiceti. Pro někoho přijde ta největší příležitost až později; je potřeba na ni v klidu číhat.
- Člověk, co nemá v životě rovnováhu, vyhoří… a shoří.
Je docela snadné zapomenout, co je v životě opravdu důležité, a co by měl člověk brát na pohodu. Obzvlášť, když uctíváte Gilgameše. Ale já bych Gilgiho nezavrhovala. Myslím si, že by to s ním měl každý mladý člověk zkusit a nechat ho chvilku našeptávat. Posaďte si ale vedle něj do srdce také malého Dalajlámu, aby na něj dohlížel.
Nebo si alespoň přečtěte jeho knihu Cesta ke štěstí.
Možná jednoho dne Gilgameš pokývá hlavou a půjde o dům dál. Dejte si ale pozor, aby nezačal vašimi nesplněnými cíli terorizovat vaše děti. 😉
1 komentář u „Souboj s Gilgamešem“