Kdysi nedávno v jedné krásné zemi padla na celý kraj zlá kletba a její nebohý lid začal churavět. I optali se královští čarodějové orákula, odkud se vzala ona pohroma a jak s ní naložiti. Zjistili, že zlé rudé síly skrze ústa a nosy vstupují do poddaných a usilují o jejich životy. Co s tím dělat ale orákulum říci neumělo.
Pan první ministr, nevěda si jiné rady s děsivou pohromou, rozhodl se celému království uložiti domácí vězení, aby se tak moc zlých duchů nemohla dále rozmnožovati a království se vyhnulo záhubě. Lidé se tedy zavřeli ve svých domovech a čekali, co se bude dít. Jedni smutně, jiní zvesela, jak komu okolnosti a nátura velela.
Po nějaké době počala se šířiti informace, že pan král zcela propadl uctívání rudých božstev a jeho lid ho přestal zajímat. Lidé se začali obávat, že se z domů již nikdy nedostanou. Zvyklí na to, že z Hradu nic rozumného nepřijde, rozhodli se po způsobu zlomení kletby pídit sami. A skutečně, hledání brzy přineslo ovoce. Našli například zvláštní svědectví o antických kultech Pré-venc-é a Hýgí-é-né, které se podobným pohromám dříve úspěšně bránily. Skutečná naděje ale vysvitla teprve, když kdosi vypátral zmínku o kouzelném plátýnku a jeho ochranné moci. Legenda pravila, že se plátýnko mělo ovázat přes obličej, vyslovit kouzelné zaříkávadlo, a pak mohl člověk beze strachu vyjít do ulic, neboť mu již žádné nebezpečí nehrozilo. Lid jásal a dal se pilně do výroby.
Ne každý si ale mohl již pískat. V jedné osamělé chaloupce v zapadlé vesnici dlela v izolaci královská dcera. Aby se jí určitě kletba vyhnula, byla tam úplně sama, ani poštovní holubi za ní nelétali. Čas plynul a ona jako jedna z mála stále zůstala zakletá a nemohla ven, neboť neměla kouzelné pláténko. První ministr jí slíbil brzy pláténko dodat, zapřísahal se dokonce, že jí ho osobně přinese, aby i princezna mohla vyjít do ulic a být oporou poddaným. Ale sliby chyby, dny ubíhaly a ministr ani pláténko nikde. Princezna se tomu velice divila, chudák totiž netušila, že s ní má pan ministr dávno jiné plány. Takové, které lépe poslouží jeho rohaté duši se zálibou ve zlatě.
Princezna, jako správná vládkyně lidu, snažila se býti dobrým příkladem, a tak zůstávala v odloučení, ač se jí stýskalo po tatíčkovi, kterého přes všechny jeho chyby stále milovala. Dny plynuly a ona nepotkala živou duši, neslyšela vlídného slova a nepocítila vřelý dotek. Nemluvila s nikým a nikdo nemluvil s ní, až už úplně přestala mít přehled o tom, co se v království děje. Dokonce se ani nedozvěděla, že starý král konečně vypustil svou prohnilou duši a ona se stala novou vládkyní země. Pan ministr o tom všem ale věděl a mnul si ruce ve svém zlatém korýtku.
Když se čas nachýlil, poslal za princeznou svého věrného a velice švarného služebníka, aby jí konečně přinesl slibované pláténko a také ony smutné zprávy.
Služebník zaklepal na dveře: „Nesu Vám pláténko, krásná panno!“ Princezna mu otevřela, ale kdepak kráska! Stála tam bledá, pohublá a vyhaslá osoba. I když… v jejích očích se přeci jen něco zalesklo, když vyslance spatřila. „Pojďte dál a povězte rychle, co se děje v království,“ princezna pokynula návštěvníkovi do světnice. Prošel kolem ní a jí se hlava zatočila pod tíhou jeho poněkud vtíravého parfému. Byl to opravdu pěkný mládenec a jak vybraně byl oblečen! Princezna si hned pomyslela, že hezčího muže její oko již dlouho nespatřilo. Úplně při tom zapomněla, že její oko dlouho nespatřilo vůbec nikoho.
Mladík jí sdělil zprávu o otci a ona mu bezvládně klesla do náruče. Jeho teplo ji hřálo jako život sám, tedy před tím, než přišla kletba. Pohlédli si do očí a zoufalou princeznu zachvátila touha…
Ono vytoužené pláténko, které jí mělo darovat svobodu, zůstalo netknuté v balíčku po celý další měsíc… Oblékla si ho až cestou na svou svatbu s krásným mladíkem.
Pan první ministr šel mladému páru za svědka a lid vůbec nepřekvapilo, když se pak zjistilo, že je onen mladík ministrův syn, i když zjevně adoptovaný.
Mladá královna po osmi měsících porodila krásnou holčičku a těšila se z ní, zatímco pan král se kochal svým odrazem v zrcadle a pan první ministr dále vládl a ve volném čase počítal své zlaté mince.
Copak? Ptáte se, co se stalo s kletbou v království? Ale jděte… o tu tady přeci nikdy nešlo.