Stále mě překvapuje, jak těžké je pro lidi odhadnout, kolik mi je let. Hádají mi méně, a pak jim to nikdy nekoresponduje s tím, co mě zajímá, jaké mám ambice a co chci. Nejhorší je to na rande a na pracovních pohovorech.
„Vypadáš mladě, buď ráda,“ říkají mi kamarádi (a kamarádky) a já jen vrtím hlavou.
Vypadat mladě, že je snad nějaká výhoda? Já si tedy myslím, že se mladost hodně přeceňuje.
Mládí je strastiplné hledání vlastní identity a místa ve společnosti, kdy se člověk samozřejmě připravuje na nějakou budoucí kariéru, ale hlavně se intenzivně rozhoduje, jaká jsou jeho životní stanoviska, názory a přístupy, často navzdory rodinným tradicím a převládajícímu světonázoru. To vše je těžká dřina, psychická i duševní, a já bych si ji nechtěla zopakovat ani za nic, ale málokdy se cokoliv z toho úsilí přímo promítne do vnějšího světa.
Úkolem mládí ještě není tvořit hodnoty, ale jen shromáždit svou sbírku nářadí a co nejlépe vybudovat svou osobnost.
Proto mne poznámka, jak mladě působím, nikdy nepotěší. Vždycky mám pocit, že tím útočí na mou prefoseionalitu, a přitom já sama vím, že své nástroje používám už dlouho a vůbec ne špatně.
Někdy to i lidé rozvedou a řeknou, že to je asi tím, jaký mám životní elán a radost ze života, jako by snad tyhle dvě věci byly pro dospělé lidi nepatřičné. Jako by člověk, co je viditelně šťastný, nemohl být zároveň zodpovědný a kvalifikovaný. Tenhle předsudek je potřeba vymýtit!
Svou životní energii si hodlám uchovat. Když to jen trochu půjde, budu se z plna hrdla smát, žertovat o sto šest, koukat na pohádky a rozplývat se nad roztomilými animovanými obrázky, i když budu už stará vrásčitá babička. A mezitím budu stejně jako každý jiný dospělý platit daně, starat se o své blízké, myslet na ty méně šťastné a budovat tuhle společnost. Moc doufám, že mi právě v tom posledním teď nebude bránit něco tak povrchního, jako je mladý obličej a absence věčně nespokojeného výrazu.
A tak prosím, neříkejte lidem, že vypadají mladě. Mládí není žádná hodnota a není to kompliment.