V neděli jsem seděla u slalomového kanálu kajakářů v Tróji a netrvalo to ani chvíli a už jsem se topila v metafoře proplouvání životem.
Klasika.
Dravá voda přitahovala můj pohled, kajakáři se s ní víceméně úspěšně potýkali, ale nešlo si nevšimnout, že někteří z nich tím kanálem projíždí úplně divně a nepřirozeně.
Z pragmatického hlediska by měli jet pěkně po proudu a projíždět všemi brankami, kterými zvládnou projet, což v té rychlé vodě už tak není pro každého snadné, a být s tím spokojení. To ale oni ne. Místo toho se do některých docela nelogicky, za to ale systematicky drápali zespodu proti proudu.
Ono i to projíždění brankami je, když to vztáhneme na život, možná zbytečné úsilí. Docela dobře by se dalo spustit dolů po proudu tou nejklidnější cestou a jen dávat pozor, aby se člověk nepraštil o tyčky branek do hlavy nebo se někde nepřevrátil. Některou z branek by takhle stejně nejspíš projel. A bez námahy.
Tuhle mentalitu ale kajakáři a kajakářky zjevně nemají. Místo toho se spouštějí nejprudčími proudy, boří pádla do vody a napínají svaly při otočkách v těch nesmyslně obrácených brankách.
Jejich boj s živlem je už od pohledu nesmírně náročný. Očividně taky ale dost vzrušující.
Sledovala jsem tu obyčejnou metaforu a cítila zároveň smír i rozčilení. – Nechat se unášet proudem. Hlavně se nezapotit. O nic dalšího neusilovat, jen proplout až na konec. – Z tohohle přístupu k životu mě mrazí.
Ten konec je totiž Konec s velkým K, a po něm? Kdo ví. Možná nějaký další život, možné to je. Ale s velkou pravděpodobností po tom Konci prostě už není nic, a ta představa pro mě je a vždycky byla naprosto hrůzná, paniku nahánějící a děsivá.
Hezky to zachytili třeba v zábavném i chytrém seriálu The Good Place (doporučuji), kde jedna z postav řekla: „…every human is a little bit sad all the time, because you know you’re going to die.“ U mě tím rozhodně trefili hřebíček na hlavičku.
S vědomí nevyhnutelnosti Konce asi nakládáme každý různě. Sama nevím, jak to mají lidé v mém okolí – není úplně lehké najít příležitost se na to ptát – vím ale, co pomáhá mně. Je to právě to denní úsilí, které vynakládám, objem energie, kterou v tomhle světa nechávám.
Představte si to. Představte si chvíli, kdy překonáváte sami sebe, jak vaše snaha a úsilí rozechvívá atomy kolem vás. Vzduch kolem vibruje, vaše energie ho ohřívá a zabarvuje do vaší osobní barvy, a když nabere momentum, rozletí se někam do světa. Špetka vaší energie, tuhle a támhle.
Představuji si ty nehmotné výsledky mého úsilí, jak plují vzduchem na všech místech, kde jsem je zanechala, a svou malinkou, dobře míněnou energií působí na vše živé. Když k nim pak každý den přidám alespoň jednu novou, hned se mi lépe spí.
Nakonec ani to vjíždění kajakářů do branek proti proudu není vůbec nesmyslné. Tvoří energii, která říká: „Žiju a stávám se silnější a šikovnější!“ Nebo tak něco.
A hele – ta špetka energie asi ulpěla na mně, protože jsem ten samý den na bruslích ujela 20 kilometrů a ještě teď z vděčnosti píšu tento článek…
A co vy, jak to vnímáte? Jakým způsobem plujete kanálem života vy? 🙂
Za úžasnou fotografii děkuji: @Dan Vojtěch.