Je docela možné, že neznáte nikoho, kdo by bral rozklepávání vajec tak vážně, jako já. Je to pro mě rituál, terapie, magický obřad, moje chvilka volné destrukce, řízeného chaosu a vděčné katarze.
Naklepnu vajíčko a tisknu ho v dlani, dokud neucítím, jak se odpor skořápky podvoluje mojí vůli, mé moci. Skořápka praská a ten zvuk je intenzivní, strašlivý, samozřejmě trochu ošklivý, ale také trochu krásný.
Křup. Integrita vejce se bortí.
Křup. Litosferické desky se prolamují. Země pod nohama lidí se propadá.
Křup. Stromy se vyvracejí, budovy se hroutí. Možná i já sama se brzy zhroutím do hlubin. Křup.
Křup křup.
Překrásně strašlivý zvuk ničení. Zvuk, který držím v ruce a jsem jeho pánem.
Slyším to křupání a mrazí mě vzadu na krku.
Vejce za normálních okolností vydrží obrovský tlak. Když ho vezmete do ruky a sevřete pěst, rozprostře tu dotírající sílu po ploše své elipsovité schránky a vaší síle odolá. Člověk se tomu rezistentnímu designu musí obdivovat.
Ale jen dokud nepřijde náraz.
A křupnutí.
Pak je s vejcem konec.
Ve své nesmrtelné písni El condor pasa, zpívají Simon & Garfunkel, že by raději chtěli být kladivem, než hřebíkem, nebo vrabčákem, spíš než žížalou. Je to velice emotivní, i když prosté vyjádření lidské touhy po přežití (a svobodě).
Píseň ale už nezmiňuje, že ten samý vrabčák bude obyčejnou žížalou pro nějakého dravce. Že téměř vždycky existuje někdo mocnější, kdo nás může pozřít, stejně jako někdo slabší, koho máme v hrsti. Šéfové terorizují své podřízené, partneři své závislejší partnery, rodiče své děti.
Možná vám to bude připadat divné, ale tohle jsou myšlenky, které se mi často honí hlavou, když si po ránu dělám snídani. I já v sobě mám ošklivou touhu dokazovat si, že jsem kladivo, a ne hřebík, a cítím to například právě, když rozklepávám vejce na omeletu.
Radost z moci a ničení je zvrácená… ale reálná, a je potřeba s ní pracovat, aby nikomu neškodila.
Někdo mlátí do boxovacího pytle, někdo v tomu určených místnostech rozbíjí talíře, řešení je hodně.
Já třeba hrozně vážně rozklepávám vejce.