Dnes je to asi poprvé, co jsem přemýšlela o nerovném zastoupení žen a mužů v pracovním světě.
Asi je to tím, že já sama nikdy neměla pocit, že by existovala práce, kterou bych nemohla dělat. Že by mi něco bránilo, když si to umanu.
Samozřejmě – trik je trochu v tom vědět, co si člověk umanout nesmí, protože na to prostě nemá, ale jako bílé chytré pražandě se středostavovskou rodinou mi toto omezení nikdy hlavu nedělalo. Mohla jsem být učitelkou, šoférkou, matkou na plný úvazek či prezidentkou, jen na tom zapracovat. Neměla jsem pochyb.
Teprve poslední dobou jsem se začala ptát, jestli by mě vlastně kdy napadlo umanout si něco pořádného, něco ambiciózního a genderově odvážného. A po dlouhé upřímné reflexi mám trochu pocit, že jsem si svou kariérní laťku od začátku nastavila defaultně skromně (či snad říct žensky?) s tím, že mi stejně jakýkoliv pracovní rozlet překazí budoucí těhotenství. (Singulár či plurál.)
Když se nad tím zamyslím, tak už se nedivím, že chudák můj vnitřní Gilgameš tak často skučel zoufalstvím.
Co když je moje představa lidské velikosti a kariérního úspěchu těžce ovlivněna genderovými stereotypy?
A tak se dnes dívám do prosklené zasedací místností, kde sedí dva tucty manažerů mužského pohlaví a mezi nimi jediná žena… a štve mě, že tam nejsem taky.
Ze své pozice bych tam sedět mohla, nemusela, ale mohla. Napadlo by někoho mě vyhazovat? To si u nás neumím představit. Tak proč sakra stojím venku?
Není to náhodou proto, že by mi nikdy nepřišlo na mysl tlačit se mezi velké kluky? Protože jsem žena a ještě docela mladá k tomu?
Cítila jsem, jak se ve mně něco sepnulo. Na obavy bude čas vždycky, na odvahu je čas teď. Přišel čas Opřít se do toho. Aby se za mě mé budoucí dcery a vnučky nemusely stydět.