V krásném elastickém amfiteátru pod Žižkovskou věží zahájil Nohavica svůj recitál poděkováním osudu za každý koncert, který v této bláznivé době může odehrát, a jeho vděk působil stejně, jako slova jeho písní; opravdově, upřímně a pokorně.
Sebevědomý, nenucený Jaromír střídal hloubavé balady s veselými písničkami a já dýchala, smála se a slzela v rytmu jeho prstů na strunách kytary. Čas plynul v záplavě emocí.
Dívala jsem se mu do tváře a věděla, že se dívám na člověka nedokonalého, jak je to historií zdokumentováno, ale také úchvatného a jedinečného, jehož texty budou, jsem si tím jistá, ještě v dalších generacích přinášet lidem do života radost, hloubku a pokoru, jako teď mně.
Když se pak po mnoha úžasně prezentovaných písních ozvaly první tóny Komety, bulela jsem jak malá holka (ale teda potichu). Píseň o kráse a marnosti lidského života, a o jeho nepatrnosti mezi hvězdami a vesmírem, je jednou z mých nejoblíbenějších, a promlouvá ke mně každý rok bolestněji. Stále častěji hledím nahoru a čekám, jestli spatřím kometu, které bych mohla říct o světě a o sobě v něm.
Doufám, že Nohavica bude ještě dlouho žít a koncertovat, aby co nejvíce lidí mělo možnost zažít jeho hojivou energii. A snad i mně se poštěstí slyšet ho znovu zpívat osobně. Ale nikdo není věčný, a tak jsem odcházela naplněna vděkem, že jsem s ním zažila tak krásný, a vlastně docela intimní koncert, kdy snad i mohl slyšet můj hlas, jak k němu posílá své díky zabalené do uslzeného refrénu Komety.