Ohníček plápolal horkým modro-oranžovým světlem. V rukou jsem držela panenku ze slámy, několika klacíky a stébly trávy vyztuženou do správného tvaru. Byla to fešanda.
Také díky tomu, že jí v hrudníku sedělo sladké srdíčko z třešňového kompotu a v hlavě měla nacpaný dětský piškotek, který jsem bohatě zalila vysokoprocentní slivovicí.
Tak je to správně, je potřeba, aby Moréna, Morgana či prostě Zima měly srdce na pravém místě a pořádně dezinfikovaný mozek.
„Zimo, zimo zlá. Jdi pryč a vezmi Covid-19 s sebou!“ Hop a čarodějnice zahučela do plamenů.
Seděla jsem před ohněm, který mi opaloval karanténní chloupky na nohou (kdo je bez viny, ať hodí kamenem) a pomalu vydechovala voňavý kouř z vodní dýmky. Jeho aroma jsem ale skoro nevnímala. Místo něj se mi do nosu drala vůně jara a jeho probouzející se sílu jsem cítila ve všem živém kolem sebe; ve stromech, v trávě, ve zpěvu ptáků i v bití vlastního srdce.
Čarodějnice hořela, dýmka bublala a mysl se otevírala. Večer jako stvoření pro velké a závažné proroctví…
Čekala jsem, až se objeví bohyně jara, anděl či faun a dají mi nějakou tu úžasně inspirující (či snad děsivou?) zprávu o budoucnosti, ale asi jim moje skromná společnost nebylo dost dobrá, a tak mám pro vás proroctví jen z vlastní hlavy:
„Přišlo jaro. Život se zase probudí.
Howgh. Domluvila jsem.”