Díky rouškám si teď na lidech mnohem víc všímám těch částí obličeje, které z nich vykukují. Je to docela logické. Nejvíc na mě působí samozřejmě oči, ale také čela, tvar obočí a uší, délka, barva a hustota vlasů, vrásky. Lidé se mi z této poloviny hlavy zdají i tak nějak hezčí, jako kdyby za všechnu ošklivost mohly nosy, ústa, zuby a jazyky.
Asi něco takového mi procházelo hlavou, když do autobusu přistoupila dívka. Měla hnědozelené oči, vysoké čelo a docela malé uši. Byla jistě o pár let mladší, než já, oblečená sportovně a nevýrazně, ale její oči byly moje oči, její čelo moje čelo a její vlasy stejné jemné nitky, jako ty moje.
Jak asi vypadala její tvář pod rouškou? Měla stejný drobný nos a nevýraznou pusu, nebo ten její byl prominentní a pusa smyslně plná? Kdyby se naše pohledy střetly, viděla by i ona ve mně dvojnici? Viděl by v nás někdo další sestry?
Dívka se mračila, byla ostražitá, jako má dokonalá kopie. Svět přeplněného autobusu byl pro ni nepřátelský; každý člověk představoval potenciální virovou hrozbu. Jít pěšky by ale znamenalo velkou časovou zátěž a kdo ví, kde už za chvíli měla být.
Když zmáčkla tlačítko zastavení a vystoupila na čerstvý vzduch, pocítila jsem nutkání ji sledovat. Zastalkovat ji až k jejímu domu, na její rande, nebo kam to šla, abych se ujistila, že někdo, kdo nosí moji tvář, nebo minimálně polovinu z ní, má život v pořádku.
Nechala jsem ji ale vystoupit samotnou. Jestli je to má dvojnice, tak přece všechno zvládne. Já bych teď měla spíš přemýšlet, co se sebou. Za dva měsíce můžu začít novou životní etapu, nový projekt. No ale jaký si vybrat?