Něco, co se jmenuje Velká hra, by mělo začínat trošku epicky, nemyslíte? A co třeba po Japonském způsobu, číháním na první sluneční paprsek roku, aby mi posvítil na úspěch Velký hry? No nezní to skvěle?
Celou noc jsem vymýšlela Velkou hru a probděla se až do 7 hodiny ranní, takže jsem si pochvalovala, jak si ten zážitek pěkně “zasloužím”. Mohla by to být nová tradice – na Štědrý den držet půst a čekat na zlaté prasátko, na Silvestra bdít a čekat na zlatý paprsek.
Měla jsem ještě dost času, rozbřesk byl nahlášen na 7:59 a ideální místo k pozorování jen kilometr od chalupy – osud mi byl nakloněn. O to hloupěji jsem se pak cítila, když jsem v 7:40 panicky vybíhala ze dveří, bez čepice a bez rukavic a bez čehokoliv, čím by se dala provést “úlitba bohům“.
V 7:50 jsem stála na polní cestě a hleděla daleko do krajiny na zvedající se kopce, které svítání barvilo do odstínů žluté, pak modré, zase růžové a červené… podle toho, jestli jsem mhouřila nebo kulila oči.
V 8:00 se do mě dávala zima a slunce stále pod obzorem. V tu chvíli mě poprvé napadlo, jestli to s tím osudem mně nakloněným nebyla jedna velká past, aby ze mě zlomyslný vesmír na 1.1. udělal totálního pitomce a poslal mě s Velkou hrou do háje.
V 8:05 už mi byla vážně hrozná zima a do mysli se mi nesměle vkrádala hypotézu, že paprsek není vidět, protože je mlha, že to lepší už nebude, a tak je čas jít do tepla. Dívala jsem se na stále nádherně vybarvený obzor a pomyslela si, že úplně vidím před sebou tu matku přírodu, jak mi ukazuje vztyčený prostředník. „Ale ne,“ řekla jsem si, „je to zkouška,“ a zatvrzele mrzla dál.
Už jsem tam stála půl hodiny a paprsek nikde. Chlad mi vlezl do prstů u nohou i přes aktivní poskakování, kabát také přestával hřát, ale já v tom pořád ještě viděla test, za jehož úspěšné zvládnutí přijde odměna. Určitě za to můžou české pohádky.
Každou další vteřinou na mě víc a víc dorážela nepříjemná předtucha, že slunce nevyjde, zůstane schované v neviditelné mlze za obzorem a neposvětí Velkou hru. Sama jsem si nebyla jistá, jak dlouho to ještě vydržím.
A pak konečně vyšlo slunce.
Vylouplo se zpoza kopce a posvítilo na mě. Ani ne nesměle, ani ne agresivně. Ozářilo horizont tenkým paprskem, aby dokázalo, že je hvězdou, a pak se nečekaně rychle začalo šišatě vylupovat z obzoru jako nějaké ohnivé vejce. Zářilo růžové až purpurově a přelévala se v něm láva naplněná energií.
Dívala jsem se zpříma do světla, až jsem z toho měla mžitky před očima. Obrazce a barvy se přelévaly jedny do druhých a sluneční kotouč jako by se přibližoval směrem ke mně, aby si mě prohlédl, aby mohl posoudit mé kvality. Bylo to opravdu magické.
Dívala jsem se na to zářivé představení, které ve mně rozdmýchávalo novou energii, a usmála jsem se. Zkouškou jsem prošla. Bude to skvělý rok!